Historie nejsou jen data narození a úmrtí, jsou to především osudy lidí a jejich rodin. Každá doba přináší něco nového, neobjeveného, některé věci s námi stále žijí, některé naopak upadnou v zapomění. Prostřednictvím zmapování historie vlastního rodu můžete nahlédnout do osudů svých předků, lépe pochopit jejich radosti i strasti života ve stínu dějiných událostí a možná i odhalit skutečnosti, které již zasypala silná vrstva prachu a upadly v zapomění.

Proto se ve svém bádání nezaměřuji jen na nalezení dat narození a úmrtí, ale i na zasazení osudů do doby a prostředí ve kterém žili formou psaných textů, které mohou sloužit jako základ rodinné kroniky.

Genealogii se věnuji 30 let, kromě rodinného rodopisu mě zajímá mapování původu významných osobností, většinou regionálního významu spojených se životem nalezených členů rodiny. Rád zasazuji život rodin v 18. a 19. století do historických souvislostí formou krátkých článků, které lze použít pro tvorbu rodových kronik, případně jinou publikační činnost.

Ukázky z již realizovaných projektů a knih naleznete v galerii, včetně článku v příloze MF Plus. Množství dalších informací je i ke shlédnutí na těchto stránkách.

1. GRAU „Z Pruska na zábřežské panství Pánů z Kunštátu“

Historie rodiny Grau je více než 200 let pevně spojena s Postřelmovem, v matrikách Postřelmova se toto příjmení objevuje až na konci 18.století. Dle rodinné legendy původní rodové kořeny pochází z Pruska a na území českého království přišel první z Grauů jako sloužící doprovod svému pruskému pánovi. O jeho příchodu se nedochovaly žádné informace, ani přesně kdy a z které části tehdejší pruské velmoci dorazil.

Co přimělo přestěhovat se z Pruska na zábřežské panství? Přišel rovnou do Postřelmova až na přelomu 18. a 19.století nebo se usadil v jeho okolí a do Postřelmova se přestěhoval později? Jak se jmenoval první nositel příjmení Grau, který vstupuje na české území? Několik klíčových otázek a v této publikaci se pokusíme alespoň na některé z nich najít postupně odpověď.

Prusko se stává na konci 17.století nejvýznamnější a také nejsilnější evropskou velmocí. V rámci rozšiřování svého mocenského vlivu pokračuje v osídlování okolních zemí, z části i ovlivněné mocenským ústupem vlivu turecké říše, po jejím neúspěšném obléhání Vídně v září 1683. To se týká především migrace do oblasti Uher, ale s tím i související přechod osídlenců přes naše území a tím i pozvolné osídlování oblasti Východních Čech. V rejstříku Lánové vizitace z druhé poloviny 17.století ani v Berní rule ze stejného období se příjmení Grau neobjevuje. Odkud tedy nositelé příjmení přišli?

Náš příběh začíná na přelomu 17. a 18.století. Jedna z rodinných legend vypráví, že do oblasti zábřežského panství přichází z Pruska se svým pánem dva sloužící, kamarádi Grau a Sonntag. Usazují se ve vsi Třebařov, která byla založena již ve druhé polovině 13.století a až do konce 19.století se dělila na 2 části – Malý a Velký Třebařov (německy Triebendorf). Při procházení třebařovských matrik nacházíme záznamy k rodině Grauů již začátkem 18.století a již v roce 1723 si bere v Třebařově Elisabetha Grauová za manžela Johana Heegera. Jméno rodičů nevěsty bohužel není v matrikách uvedeno, ale lze předpokládat, že otec nevěsty mohl být onen řemeslník Grau, který dorazil do Třebařova z Pruska.

Následně v roce 1744 nacházíme druhou informaci o svatbě Marie Grauové s Václavem Heedrichem.

A konečně první mužský nositel příjmení Grau – Václav (Wenzel) si bere za manželku 13.července 1790 Johannu Peltzlovou.  Václav byl synem Františka Graua ze vsi Třebařova.

Deset let po svatbě se Václavovi a Johanně rodí syn Petr Grau (nar.1800), který na začátku 19.století opouští rodný Třebařov a stěhuje se do přibližně 25 kilometrů vzdáleného Postřelmova.

V roce 1800 se v Postřelmově narodil Petr Grau. Jeho rodiče byli Jan a Anna Grauovi, kteří bydleli v Postřelmově čp. 42. V červnu 1828 si Petr Grau bere ve věku 28 let za manželku o rok starší Juditu Horáčkovou, dceru Jana Horáčka. Hned v únoru následujícího roku se jim narodila dvojčata Petr a Pavel a v roce 1833 k nim přibyla i sestra Ludmila, která však v dubnu 1851 umírá ve věku 19 let na plicní tuberkulózu.

1. JÁRA „Slovo úvodem …“

Náš příběh začíná blízko Horažďovic, ve druhé polovině 17.století, v době kdy se celý kraj stále vzpamatovává z následků Třicetileté války, po porážce protihabsburského vojska vedené generálem Petrem Arnoštem Mansfeldem, z doby kdy krajem prošlo vojsko generála Buqoje, rabovalo a zapalovalo nejen jednotlivé usedlosti, ale i celé vesnice. Následky dlouhé války se dotkly  života většiny obyvatel okolních měst a vesnic, množství usedlostí zůstává neobydlených. V kraji žije také Jan, hrdina našeho příběhu u kterého naše poodhalování jednoho z tajemství začíná.

Po konci třicetileté války byla řada gruntů opuštěných, několik z nich i v 10 km vzdálené vsi Velký Bor. V roce 1682 je jeden z těchto opuštěných gruntů připsán Janu, a to grunt Járovský, který tou dobou byl pustý. Jan přebírá po gruntu příjmení Jára a tím zakládá dlouhou rodinnou historii Járových v oblasti Horažďovic. V průběhu následujících více než tři století a více než deseti generací evidujeme jeho potomky nejen ve Velkém Boru, ale i v okolních vesnicích Malý Bor, Tejnice, Břežany, Komušín, a nakonec i v poddanském městě Horažďovice.

Pojďte s námi nahlédnout do života prostých lidí, jak žili a co prožívali z pohledu historických událostí v průběhu těchto 350 let. Začínáme v době pobělohorské, za habsburské vlády Leopolda I, v období sílící rekatolizace českých zemí.

Přenesme se do poloviny 17.století, do údolí zlatonosné řeky Otavy. Zde se rozprostírá kraj Práchenňský, opředený řadou mýtů, pověstí a zastřený dávkou tajemnosti. Pod zbytky hradu Prácheň leží poddanské městi Horažďovice.

Náš příběh začíná blízko Horažďovic, ve druhé polovině 17.století, v době kdy se celý kraj stále vzpamatovává z následků Třicetileté války, po porážce protihabsurského vojska vedené generálem Petrem Arnoštem Mansfeldem, z doby kdy krajem prošlo vojsko generála Buqoje, rabovalo a zapalovalo nejen jednotlivé usedlosti, ale i celé vesnice. Následky dlouhé války se dotkly  života většiny obyvatel okolních měst a vesnic, množství usedlostí zůstává neobydlených. V kraji žije také Jan, hrdina našeho příběhu u kterého naše poodhalování jednoho z tajemství začíná.

Po konci třicetileté války byla řada gruntů opuštěných, několik z nich i v 10 km vzdálené vsi Velký Bor. V roce 1682 je jeden z těchto opuštěných gruntů připsán Janu, a to grunt Járovský, který tou dobou byl pustý. Jan přebírá po gruntu příjmení Jára a tím zakládá dlouhou rodinnou historii Járových v oblasti Horažďovic. V průběhu následujících více než tři století a více než deseti generací evidujeme jeho potomky nejen ve Velkém Boru, ale i v okolních vesnicích Malý Bor, Tejnice, Břežany, Komušín, a nakonec i v poddanském městě Horažďovice.

Pojďte s námi nahlédnout do života prostých lidí, jak žili a co prožívali z pohledu historických událostí v průběhu těchto 350 let. Začínáme v době pobělohorské, za habsburské vlády Leopolda I, v období sílící rekatolizace českých zemí.

3. Praotec Jan aneb někde se začít musí

Historie gruntu ve Velkém Boru č.p. 22  „Grunt u Járů“

V době pobělohorské život většiny poddaných je poznamenán těžkou prací na polích a zatížen řadou povinností vzhledem k vrchnosti. Vrchnost vlastní nejen pole, usedlosti, ale i celé vesnice. Jedna z těchto usedlostí, která je neobydlená, připisuje v roce 1682 v hodnotě 40 zlatých. Stavení bylo zpustošeno, proto mu vrchnost odpustila 26 zlatých na opravu usedlosti. Zbývajících 14 zlatých má povinnost splácet vrchnosti po 1 zlatém ročně. Janovi se narodilo celkem 5 dětí. V roce 1716 ale Jan umírá a 9.prosince 1716 grunt přebírá jeho prvorozený syn Jan. V tu dobu má grunt stále hodnotu 40 zlatých, při přepsání gruntu mu vrchnost odečetla 18 zlatých. Kromě toho musí Jan i vyplatit své sourozence Matouše, Martina, Kateřinu a Dorotu, každého po 5 zlatých a 30 krejcarech.

Po smrti Jana na konci roku 1743 dědí grunt jeho syn – Jan. Grunt dědí v hodnotě 80 zlatých 12.prosince 1743. Ten si bere za ženu Madlenu,se kterou žije na gruntu až do své smrti v roce 1770. Po jeho smrti je grunt připsán jeho synovi Petrovi Járovi 28.dubna 1770 za přítomnosti rychtáře Františka Slavíka a vdovy po Janovi – Madleně. Petr musí vyplatit svého bratra 20 zlatých. Petr hospodaří na gruntu spolu se svou ženou Annou, po Petrově smrti hospodaří Anna nějaký čas sama. Následně se provdala. Syn Josef Jára z druhého manželství se ujal hospodářství 13.října 1808 a grunt mu byl zhodnocen na 565 zlatých. Již v roce 1829 ale Josef Jára zemřel a zanechal vdovu Kateřinu a nezletilou dceru Annu, která se vdala za Tomáše Piheru z Jetenovic.

Novomanželé museli vyplatit – Františce Járové 50 zlatých konvenční měny, Rozárii Járové 75 zlatých kromě krávy, 2 ovcí 3 zlaté a 13 krejcarů. Matce nevěsty museli vyplatit 39 zlatých 18 krejcarů a ovce. Františka Járová brzy zemřela a její podíl byl rozdělen mezi její děti. Kromě toho museli vyplatit i sourozence nevěsty Anny – Marii, Kateřinu, Josefu a Tomáše po 60 zlatých a vdově výměnek. Ženich Tomáš Pihera dostal od svého otce 240 zlatých, pár volů, 2 krávy a pro Rozálii Járovou 33 zlatých, 12 krejcarů a 1 krávu a 2 ovce.

Následně již nikdo s příjmením Jára na gruntu č.p. 22 nebydlel.

3. Historie zaniklé obce Haselberg (Lískovec)

V západních Čechách, v malebné krajině nedaleko Plzně, se nachází místo, které kdysi bylo domovem pro vesnici Haselberg. Dnes je to místo, které si připomínáme hlavně díky historii, jejíž stopy zůstávají skryté v zapomenutých archivech a v krajinných detailech, které nám dnes zůstaly. Tato zaniklá ves má svůj význam nejen pro regionální historii, ale i pro pochopení změn, které po druhé světové válce nastaly v pohraničních oblastech Československa.

Haselberg byla původně německá vesnice, nacházející se v oblasti, která byla součástí Sudet. Její název je německého původu, přičemž „Hasel“ znamená líska a „Berg“ hora. Tento název pravděpodobně odkazoval na krajinu v okolí vesnice, kde rostly lísčiny na mírném svahu. Vesnice byla osídlena převážně německy mluvícími obyvateli, kteří se živili převážně zemědělstvím a chovem dobytka.

V průběhu 19. a začátku 20. století byla ves Haselberg součástí habsburské monarchie, která byla po první světové válce nahrazena nově vzniklým Československem. V té době probíhaly v oblasti silné etnické a národnostní změny, což bylo výsledkem rostoucího napětí mezi německým a českým obyvatelstvem. Po roce 1918, kdy byla část německých obyvatel přinucena přijmout novou politickou realitu, se situace v Sudetech začala stále více vyostřovat.

Po druhé světové válce došlo k radikálním změnám v pohraničním území, které byly důsledkem poválečných rozhodnutí a především Benešových dekretů. Tyto dekrety vedly k masovému vysídlování německy mluvícího obyvatelstva z Československa. Haselberg, stejně jako mnoho jiných obcí na české straně pohraničí, přišel o své původní obyvatele. Vesnice byla opuštěná a veškerý majetek a majetkové poměry byly v rámci těchto dekretů přetvořeny.

Po vysídlení německého obyvatelstva byla ves Haselberg zcela opuštěná a postupně zanikla. Noví osadníci, kteří se do oblasti nastěhovali, většinou čeští zemědělci, už tuto lokalitu nepoužívali jako samostatnou vesnici, ale jako součást širšího okolí. Mnohé domy a stavby byly během několika následujících let zbourány nebo opuštěny a rozpadly se.

Dnes je místo, kde bývala ves Haselberg, většinou pokryté lesy a zemědělskými pozemky. Ze zaniklé vsi nezůstaly žádné výrazné stopy v podobě zachovalých budov či veřejně přístupných památek. V oblasti se ale stále nacházejí fragmenty starých cest, polí a někdy i zbytky kamenných základů, které připomínají někdejší existenci této vsi.

Vzhledem k tomu, že ves Haselberg byla zcela zaniklá a opuštěná, není dnes snadné najít konkrétní historické stopy, které by upoutaly pozornost turistů. Přesto se i dnes místní obyvatelé a historici pokoušejí uchovávat vzpomínky na tuto ves v podobě ústních tradic a historických záznamů.

I když ves Haselberg dnes již neexistuje, její historie je stále součástí širšího historického kontextu regionu. Zaniklé vesnice jako Haselberg jsou příkladem etnických změn, které probíhaly v pohraničí po druhé světové válce, a představují důležitou součást naší kolektivní paměti. Tento proces změn hranic, národnostních struktur a vysídlování obyvatel má dnes za následek různé kulturní a společenské následky, které ovlivnily vývoj celé České republiky.

Zaniklé vsi, jako je Haselberg, nám mohou posloužit jako připomínka neklidné doby, která formovala tvář našeho dnešního pohraničí. Ačkoli dnes už po této vesnici nezůstaly žádné výrazné materiální pozůstatky, její historie žije v příbězích, které si lidé předávají, a v historických dokumentech, které mohou přispět k lepšímu pochopení naší společné minulosti.

Zaniklá ves Haselberg, i když dnes není snadno k nalezení na mapě, zůstává součástí dědictví západních Čech a širšího pohraničního regionu. Její příběh nás upozorňuje na turbulentní historické období, které vedlo k vysídlování a přetváření krajiny, a zároveň nás vyzývá k tomu, abychom nezapomínali na osudy lidí, kteří zde žili, a na historii, která je dnes již jen kousek za horizontem našich vzpomínek.

Srdcem obce byla sklárna, o které je zmínka již na začátku 17.století. Sklářský průmysl zde byl dominantní až do roku 1888, pro její činnost zda byly ideální podmínky, především množství dřeva z okolních lesů. Začátkem 19.století žilo v obci přibližně 200 obyvatel celkem ve 24 chalupách, které byly roztroušeny okolo cesty mezi Pivoní a Závistí.

Snímek obrazovky (52) (1)

Snímek obrazovky (51)Rodina Grau žila v domech s číslem popisným 6, 7 a 10.

Původně německá obec připadla k Čechám díky úpravě hranic v prostoru Českého lesa v roce 1764. K těmto změnám dochází za vlády Marie Terezie jako výsledek války o rakouské dědictví. Obec Lískovec připadla českým zemím na základě vzájemné dohody mezi Rakouském a Bavorskem z března 1764 a následně ještě byly sporné hraniční body upřesňovány.

V obci byl velmi čilý ruch, kromě sklárny zde fungovaly i brusírna, cihelna, bělírna příze a mlýn. Kromě toho zde občané měli kostel, obchod i hospodu.

Po skončení druhé světové války dochází k odsunu obyvatel z hraničního pásma, poslední ránu zbytkům bývalé obce dala výstavba příhraničních zátarasů v 70.letech 20.století, kdy byly poslední ruiny bývalých domů úplně zlikvidovány.

4. Legionář Andreas Grau z Haselbergu

Legionář Andreas (Ondřej) Grau se narodil 22.února 1877 v dnes již zaniklé obci na jihozápadě Čech v Haselbergu (obec Lískovec) matce Elisabeth Grau. Rodina se hlásila k německé národnosti.

Po dokončení obecné školy se stává v civilním zaměstnáním zedníkem. Během manželství se mu narodí celkem 4 děti, ale v průběhu 1.světové války odchází Andreas v uniformě rakouského vojáka na frontu, kde již v listopadu 1914 je u polského Krakova zajat. Působil v 7.dělostřeleckém pluku rakouské armády v hodnosti pěšáka. Ze zajetí vstupuje do vytvořených československých legií a projde celou anabází až do Vladivostoku. Zde spolu s ostatními legionáři čeká na jedinou možnou cestu zpět do vlasti přes oceán. Na loď nastupuje až v polovině února 1920 a po třech týdnech dlouhé plavby se vrací zpět do vlasti 5.března 1920.

Andreas prožil celkem 6 let na frontách 1.světové války a cestě z dalekého Vladivostoku zpět k rodině.

IMG_6317 (1) (1)

Vladivostok, ruský přístav na Dálném východě, se stal pro československé legionáře klíčovým místem, kam směřovali po svých bojích na východní frontě. Po Říjnové revoluci v roce 1917 a následném kolapsu carské armády se zhoršovala situace nejen na bojištích, ale i ve vnitřní politické situaci v Rusku. Československé legie, které byly původně součástí ruské armády, se ocitly v nejisté situaci, když bolševici převzali moc a zavedli své revoluční zákony.

Po vypuknutí revoluce se legionáři ocitli v Rusku v těžké pozici. Někteří byli zajati, jiní se rozhodli k návratu domů, ale cesta zpět nebyla jednoduchá. Cílem legií bylo dostat se z Ruska, přepravit se do Vladivostoku a odtud se vydat do Francie, kde měly pokračovat v boji za vznik nezávislého Československa.

Pro československé legionáře byla cesta z vnitrozemí Ruska do Vladivostoku dlouhá, nebezpečná a plná nečekaných komplikací. V roce 1918 se legie rozhodly, že se pokusí dostat na východ a na Vladivostok se dostat vlakem, což byla nejrychlejší, ale také nejvíce riziková varianta. Cesta vedla přes celé Rusko, kde legionáři museli čelit nejen bojům s bolševiky, ale i banditům a nepřátelským silám. Cestou čelili nejen vojenskému odporu, ale i zradám a obtížným podmínkám.

Celý transport, který čítal přes 60 000 mužů, se pohyboval ve vlacích a přecházel tisíce kilometrů, od Kazachstánu přes Sibiř až k východnímu pobřeží. Tato cesta byla velmi náročná – legionáři trpěli hladem, nemocemi a únavou, přičemž některé vlaky byly neustále napadány nepřátelskými silami. Celý tento postup se nazýval „Sibiřská anabáze“ a byl jedním z největších logistických a vojenských úkolů první světové války.

V průběhu cesty do Vladivostoku se legionáři dostali do několika klíčových bitev. Mnozí z nich bojovali s bolševickými a německými jednotkami, ale také s místními ozbrojenými bandami a dalšími nepřáteli. Mezi významné události tohoto období patřily bitvy u Čeljabinsku, kde se legionáři střetli s bolševiky, nebo bitva u Ufy, kdy se pokusili prolomit blokádu a pokračovat v cestě na východ.

Legionáři se navíc museli vyrovnávat s těžkými přírodními podmínkami, jako byly mrazy, sněhové bouře a dlouhé vzdálenosti, které byly nutné překonat na vlastní pěst. V některých oblastech dokonce museli procházet kolem míst, kde byly stále činné partyzánské skupiny, které útočily na zranitelné vlaky.

Po několika měsících strastiplné cesty a těžkých bojů dosáhly československé legie v roce 1920 Vladivostoku. Tento přístav se stal pro legionáře nejen místem konečné evakuace, ale i symbolem jejich obrovské oběti a odhodlání. Vladivostok byl klíčovým bodem pro přesun československých vojsk do evropské fronty, kde se měli připojit k boji za vznik samostatného Československa. Celá akce byla součástí širšího geopolitického plánu, který zahrnoval připojení československých vojsk k protibolševické koalici a posílení pozic v regionu.

Po příchodu do Vladivostoku byli legionáři nakonec evakuováni na lodi do Francie a následně se vrátili domů, kde se stali klíčovými postavami v procesu formování nové československé armády a státu. Jejich úsilí a odvaha během sibiřské anabáze sehrály zásadní roli při prosazování národních práv a v boji za svobodu Československa.

Cesta československých legionářů do Vladivostoku je příběhem neuvěřitelné odvahy, obětavosti a nezlomného odhodlání bojovat za svobodu své vlasti. Ačkoliv byla tato cesta plná utrpení a obětí, ukázala sílu československé národní identity a přispěla k vítězství v boji za vznik samostatného Československa. Legionáři, kteří přežili tuto anabázi, se stali hrdiny, jejichž příběhy jsou dnes nezapomenutelnou součástí české historie.

4. Synové a vnuci Františka Járy, kováře z Třebomyslic

Historie gruntů v Třebomyslicích č.p. 13 a 15

V oblasti Horažďovic a přilehlých vsí je již začátkem 18.století vysoká četnost výskytu příjmení Jára. Náš příběh začíná u kováře Františka,který bydlel v Třebomyslicích a v průběhu několika dalších generací jeho potomci bydleli nejen v Horažďovicích ale i na Velké Boru, Komušíně, Břežanech i Malém Boru.

Historie rodu Járů v Třebomyslicích u Horažďovic je po několik generací spojena s kovářským řemeslem. Ve vsi obývali dva domy – číslo popisné 13, kde bývala kovárna a číslo popisné 15. První zmínka o kováři je zmíněna u Františka Járy, který se svou manželkou Magdalenou měli celkem 4 děti – Bernarda (*1751), Josefa (*1754), Václava a Ludmilu (*1772) provdanou v červenci 1799 za sedláka Matěje Křižana z Babína.

Prvorozený syn Bernard nepřebírá kovářské řemeslo po otci, ale stavá se myslivcem na horažďovickém panství. V červnu roku 1789 si bere za manželku dceru Matěje Chaluši Kateřinu , která bydlí také ve vsi Třebomyslice v čísle popisném 11. Spolu se odstěhují z Třebomyslic a celý život prožijí v Břežanech.

Kovářské řemeslo po svém otci převzal syn Václav Jára, který byl  během svého života celkem dvakrát ženatý – postupně si vzal za manželku Rosálii, a Dorotu, které mu daly několik potomků. Kovářské řemeslo rod Járů provozuje v Třebomyslicích až do nešťastného dne 26.července 1876, kdy ohni podlehlo několik domů v centru obce. Mnoho domů a hospodářských stavení bylo zničeno a mezi nimi i kovárna v čísle popisném 13.

Požár, který zasáhl Třebomyslice, byl pravděpodobně způsoben nedbalostí nebo nešťastnou náhodou, což bylo v té době běžné, protože vesnice neměly žádné systémové ochrany proti ohni. Větrné počasí a suché období mohly přispět k rychlému šíření plamenů. Zprávy o požárech často zmiňují, jak rychle se oheň šířil mezi dřevěnými chalupami a budovami, které byly postaveny ve velmi těsné blízkosti sebe.

František Beneš (1881- 1944)

František se narodil v Opatovicích u Vyškova koncem roku 1881 Josefovi a Františce Benešovým. Na svět přišel rok po smrti svého staršího bratra, který se jmenoval také František, proto převzal jeho křestní jméno. Celkem měl kromě již zemřelého bratra Františka další čtyři sourozence. Vyrůstal v rodině rolníka a v Opatovicích žil až do svatby s Josefou Skřivánkovou z Prostějova v září 1906.

Hourglass Chart for Josef Beneš

Narozen 20.listopadu 1881 v Opatovicích u Vyškova.

Frantisek_Benes_1881_A Frantisek_Benes_1881_B

V srpnu 1906 si bere za manželku Josefu Skřivánkovou (nar.1886) z Prostějova.

Spolu vychovávají celkem 7 dětí:

  • Božena Benešová (1907)
  • Anna Benešová (1909)
  • Zdena Benešová (1910)
  • Květoslava Benešová (1912)
  • Marie Benešová (1914)
  • Josefa Benešová (1916)
  • František Beneš (1926)

IMG_6496 (1)

Potomci Františka a Josefy Benešových

Hourglass Chart for František Beneš (1)

Společný život Benedikta a Anny Danišových

il_1588xN.377780022_akir (1)

Prožili spolu téměř 45 let. Většinu společného života prožili v Ostravě Zábřehu a později Ostravě Hrabové, kde také vychovali své dvě děti. Poznali se přitom náhodou, na zábavě v nedaleké Orlové. Anna tehdy pracovala jako služka u bohaté rodiny Stonišů a když Benedikt pro ni přišel tancovat, byla to láska na první pohled.

Benedikt se po absolvování Obecné školy vyučil stolařem a po vyučení nastupuje do Vítkovických železáren v závodě číslo 3 – „Staré ocelárně“ do modelářské dílny. Zde se vyráběly velké dřevěné modely, které se používaly pro odlitky ze slitiny vyráběné ve Staré ocelárně. Práce se dřevem ho naplňovala po celý život nejen v práci, ale i doma. Dětem vyráběl velké i malé dřevěné hračky. Během války bohužel neměli moc co jíst, tak manželka Anna jezdila na kole i se synem Čestmírem a hračky vyměňovali za potraviny. Benedikt byl typickým otcem první poloviny 20.století – přísný a působící velmi nepřístupně a byl velmi náročný. Ve výchově byl velmi přísný, od svých dětí očekával to nejlepší a na druhou stranu žádné jejich chyby neodpouštěl, takže mohl působit i jako bručoun. Na druhou stranu své děti miloval a udělal by pro ně cokoli.

Mezi jeho velkou vášeň patřilo fotografování a když si později koupil i kameru, tak i filmování. Dokonce vedl i školní fotografický kroužek. Měl rád své děti, jezdil s nimi bruslit na zimní stadion do Ostravy, díky své zručnosti vyráběl celý život dřevěné hračky, například šlapací autíčko pro Čestmíra anebo kočárek i nábytek pro panenky pro dceru Zdeňku. Vyrobil dokonce i lyže, na kterých jeho děti lyžovaly až do dospělosti.  Celý svůj pracovní život zasvětil práci ve Vítkovických železárnách, kde pracoval  až do svého odchodu do důchodu.

Anna neměla lehké dětství, narodila se na konci první světové války v době kdy v Evropě řádila Španělská chřipka. Bohužel jednou z obětí byl i otec Anny Rudolf Branný, který na ní umírá v roce 1918 a je pohřben v hromadném hrobě na hřbitově v Orlové. Jeho manželka Marie se spolu se svými  4 dětmi ocitá na hranici chudoby a jediným řešením je odložení dvou nejmladších dětí, Anny a jejího bratra Rudolfa do klášterního sirotčince v Orlové. Pobyt v klášteře měl určitě velmi dobrý vliv na její vzdělání, dochodila zdě měšťanskou školu, učila se velmi dobře a udělal i závěrečnou zkoušku.

Její matka Marie v chudých podmínkách vychová 2 starší děti a po jejich odchodu do služby si ve věku 14 let bere z klášterního sirotčince Annu k sobě zpět. Žily spolu v Prostřední Suché ve velmi chudých podmínkách, často i bez potřebného jídla, což dokládá příběh, kdy si Anna šla hledat službu k ženě, co zprostředkovávala práci služebnic v domácnosti, jakmile ale k ní došla, tak omdlela hlady. Anna tak našla zaměstnání, nejdříve sloužila v bohatých rodinách a po svatbě s Benediktem zůstává již v domácnosti.

Po narození dcery Zdeňky nastupuje v roce 1952 Anna do zaměstnání jako prodavačka v kantýně Vítkovických železáren (dnes oblast Dolních Vítkovic). Stihla si dodělat i výuční list na prodavačku a po celý svůj život pracovala v kantýnách Vítkovických železáren. Byla velmi inteligentní, šikovná a pracovitá,  měla ráda lidi a stává se z ní vedoucí. Díky své komunikativnosti je mezi lidmi velmi oblíbená, dovedla lidem velmi dobře i naslouchat.

Benedikt_O_1

Benedikt_O_2

Svatbu měli Benedikt s Annou ve Vítkovicích v kostele v březnu 1939, za svědky jim šli jejich sousedé z bytového družstva v Zábřehu, kde v té době spolu bydleli, Josef Kroc a Jindřich Fuchs. Společně bydlí v podnájmu u jednoho spolupracovníka Benedikta, pana Sudera, ve vilkové čtvrti v Ostravě Zábřehu, které se říkalo „Družstvo“, v malém podkrovním pokoji. Po konci druhé světové války, kdy část německých obyvatel byla násilně odsunuta z Československa se zde uvolnila  pěkná vilka, kde spolu bydleli po válce až do roku 1950. V tu dobu si museli tuto vilu odkoupit, bohužel pro nedostatek peněz se musí odstěhovat.

rodina (1)
Benedikt s Annou a jejich synem Čestmírem, léto 1941

Po svatbě se jim narodily dvě děti – v lednu 1940 syn Čestmír a o devět let později v dubnu 1949 dcera Zdeňka. Po narození druhého dítěte se stěhují z Ostravy Zábřehu do nově postavené kolonie funkcionalistických domů v Ostravě Hrabové, které se v té době říkalo Berlín, jelikož byla postavena pro ubytování německých dělníků pracujících ve vítkovických hutích.

Dnes je tato oblast známá více pod názvem sídliště Šídlovec, pojmenované podle stejnojmenného rybníka, který stál na tomto území. Bohužel tento byt se jim i stal osudným díky tragické události na podzim roku 1983.

anna branná (1)

Vánoce v rodině Danišů, u stolu spolu s matkou Anny Branné – Marie Mürgas

Po odchodu do důchodu Benedikt s Annou tráví převážnou část života na chalupě u Benediktovy starší sestry Emílie Vychopeňové, rozené Danišové (*1903) v Orlové Lutyni. Tou dobou se u Benedikta již projevila Alzheimerova choroba, proto se o něj starají společně sestra Emílie s manželkou Annou, převážně na chalupě v Orlové a do Ostravy Hrabové se vydávají jen když je potřeba. V úterý 27.září 1983 odjíždí Anna do Ostravy vyzvednout důchod, Benedikt zůstává na chalupě. Anna vyráží do svého bytu, kde se potkává se snachou Juliánou (*1941) a její dcerkou Alenkou (*1979). Babička vyráží na poštu vyzvednout důchod, mezitím Juliána s dcerou se vydávají do blízkého obchodu nakoupit. Babička potkává cestou z pošty svoji kamarádku, kterou pozve na návštěvu k sobě domů. Anna se rozhodla, že zůstane v Ostravě a tak Juliana spolu s Alenkou odcházejí spolu samy. V tu chvíli asi nikdo netušil, že se vidí s Annou naposledy živou.

Snacha Juliána se vrací domů, hned druhý den potkává dceru kamarádky od Anny, kterou viděla včerejší odpoledne. Ta byla překvapená, že její matka slíbila ve středu, že pohlídá své vnuky, ale na hlídání bohužel nedorazila. Juliána, která pracuje se svým mužem Čestmírem v podniku Geologického průzkum, rychle za ním běží pro klíče od bytu v Ostravě Hrabové. Klíče si vyzvedne, ale do bytu se bohužel nedostanou, protože v zámku je klíč, což nezvěstilo již nic dobrého. Pro přivolanou policii je snadné se dostat do bytu kde spatří hrůzný nález – v předsíni leží na zemi mrtvá kamarádka, následně, když přeběhnou do ložnice, nacházejí v posteli v pozici spící na zádech mrtvou Annu Danišovou. Ačkoli jejich úmrtí nejevilo známky násilí, je Juliána odvezena kriminální policií a vyšetřována, jelikož byla poslední kdo s oběma ženami den před smrtí hovořil. Mezitím jsou těla odvezena na patologii k soudnímu lékařství v Olomouci. Rychle se prokázalo, že smrt nastala udušením svítiplynem, které způsobila chyba na karmě vedlejšího bytu. Absurdní na této smrti dvou žen je to, že v samotném bytě již karma nebyla.

Po smrti Anny je vzhledem k jeho zdravotnímu stavu Benedikt umístěn do pečovatelského domu v Rožnově pod Radhoštěm, kde žije až do své smrti v roce 1987. Během tohoto pobytu se jeho duševní zdraví vlivem Alzheimerovy choroby postupně zhoršuje. Na druhou stranu se u něj stále projevuje kladný vztah k ženám, jedno toto krátké vzplanutí končí bohužel infarktem jedné ženy s následkem její smrti, když ji nečekaně překvapí při sprchování v koupelně.

Benedikta během jeho pobytu v Rožnově navštěvovala hlavně jeho dcera Zdeňka, Benedikt umírá 18.března 1987, tři a půl roku po své manželce a týden po svých 75.narozeninách.

Dominik Daniš (1874-1964)

Dominik Daniš (1874-1964)

Snímek obrazovky (54)