Desátníkem československé armády

Benedikt se narodil 11.března 1912 v Porubě u Orlové, po vystudování 3 tříd obecné školy a 3 roků studia na Odborné škole modelářské, ukončuje své vzdělání v roce 1930.

Po vyučení pracuje ve Vítkovicích jako modelář VŽKG až do svého nástupu do armády v říjnu 1934. Je na základě povolávacího rozkazu přiřazen k 20.střeleckému pluku, kde prodělal základní výcvik. Hned v listopadu je zařazen do výcviku jako žák poddůstojnické školy minometné  a připravuje se na funkci velitele minometného družstva. V březnu 1935 úspěšně ukončuje poddůstojnickou školu s dobrým prospěchem a je zařazen u 20.střeleckého pluku do funkce velitele družstva 82mm minometu.

bena (1)Benedikt na vojně v červenci 1935

Následně v červnu 1936 je povýšen do hodnosti desátníka. S touto hodností je i po absolvování povinné vojenské služby z armády propuštěn již v září 1936 a přeložen do zálohy.

Do armády se ale ještě na krátký čas vrací v dramatickém období na začátku druhé světové války, kdy je na základě Vládní vyhlášky č.138/1938 Sb.z. nařízena prezidentem Benešem všeobecná mobilizace. Benedikt odjíždí do oblasti Mukačeva v rámci dělostřeleckého pluku 3.armády bránit jižní slovenské hranice proti útokům ze strany maďarské armády. Jelikož přijetím Mnichovské dohody na konci září 1938 a následně rozhodnutí ministerské rady 6.října 1938 o demobilizaci a opuštění hraničního pásma, odjíždí Benedikt zpět ke své rodině do Poruby a vrací se ke svému povolání modeláře dřeva ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda.

Se svou manželkou prožili spolu téměř 45 let. Většinu života prožili v Ostravě Zábřehu a později Ostravě Hrabové, kde také vychovali své dvě děti. Poznali se přitom náhodou, na zábavě v nedaleké Orlové. Anna tehdy pracovala jako služka u bohaté rodiny Stonišů a když Benedikt pro ni přišel tancovat, byla to láska na první pohled.

Benedikt se po absolvování Obecné školy vyučil stolařem a po vyučení nastupuje do Vítkovických železáren v závodě číslo 3 – „Staré ocelárně“ do modelářské dílny. Zde se vyráběly velké dřevěné modely, které se používaly pro odlitky ze slitiny vyráběné ve Staré ocelárně. Práce se dřevem ho naplňovala po celý život nejen v práci, ale i doma. Dětem vyráběl velké i malé dřevěné hračky. Během války bohužel neměli moc co jíst, tak manželka Anna jezdila na kole i se synem Čestmírem a hračky vyměňovali za potraviny. Benedikt byl typickým otcem první poloviny 20.století – přísný a působící velmi nepřístupně a byl velmi náročný. Ve výchově byl velmi přísný, od svých dětí očekával to nejlepší a na druhou stranu žádné jejich chyby neodpouštěl, takže mohl působit i jako bručoun. Na druhou stranu své děti miloval a udělal by pro ně cokoli.

Mezi jeho velkou vášeň patřilo fotografování a když si později koupil i kameru, tak i filmování. Dokonce vedl i školní fotografický kroužek. Měl rád své děti, jezdil s nimi bruslit na zimní stadion do Ostravy, díky své zručnosti vyráběl celý život dřevěné hračky, například šlapací autíčko pro Čestmíra anebo kočárek i nábytek pro panenky pro dceru Zdeňku. Vyrobil dokonce i lyže, na kterých jeho děti lyžovaly až do dospělosti.  Celý svůj pracovní život zasvětil práci ve Vítkovických železárnách, kde pracoval  až do svého odchodu do důchodu.

Anna neměla lehké dětství, narodila se na konci první světové války v době kdy v Evropě řádila Španělská chřipka. Bohužel jednou z obětí byl i otec Anny Rudolf Branný, který na ní umírá v roce 1918 a je pohřben v hromadném hrobě na hřbitově v Orlové. Jeho manželka Marie se spolu se svými  4 dětmi ocitá na hranici chudoby a jediným řešením je odložení dvou nejmladších dětí, Anny a jejího bratra Rudolfa do klášterního sirotčince v Orlové. Pobyt v klášteře měl určitě velmi dobrý vliv na její vzdělání, dochodila zdě měšťanskou školu, učila se velmi dobře a udělal i závěrečnou zkoušku.

Její matka Marie v chudých podmínkách vychová 2 starší děti a po jejich odchodu do služby si ve věku 14 let bere z klášterního sirotčince Annu k sobě zpět. Žily spolu v Prostřední Suché ve velmi chudých podmínkách, často i bez potřebného jídla, což dokládá příběh, kdy si Anna šla hledat službu k ženě, co zprostředkovávala práci služebnic v domácnosti, jakmile ale k ní došla, tak omdlela hlady. Anna tak našla zaměstnání, nejdříve sloužila v bohatých rodinách a po svatbě s Benediktem zůstává již v domácnosti.

Benedikt umírá 18.března 1987, tři a půl roku po své manželce a týden po svých 75.narozeninách,  byl 168cm vysoký, měl modré oči a světle kaštanové vlasy.

Emigrace do Ameriky – Josef Jára (nar.1858)

V 19. a na začátku 20. století zažívala Evropa jednu z největších migračních vln v historii. Miliony Evropanů, hledajících lepší životní podmínky, utíkaly do Nového světa – Spojených států amerických. Mnozí z nich přišli s nadějí na lepší práci, vyšší životní standard a větší svobody, které nebyly dostupné v jejich domovských zemích. Tento masivní přesun obyvatel měl nejen zásadní dopad na demografii a hospodářství Spojených států, ale i na politické a sociální struktury v Evropě.

Migrace do Ameriky v 19. století byla motivována různými faktory. **Ekonomické problémy** byly jedním z hlavních důvodů – v mnoha evropských zemích panovala chudoba, nezaměstnanost, nízké mzdy a zemědělské krize. **Irská hladomor** v 40. letech 19. století, který zabil statisíce lidí, vedl k masivnímu exodu irských obyvatel. Podobně i němečtí a italští rolníci a dělníci hledali v Americe lepší podmínky pro život. Dalším důvodem byly **politické a náboženské perzekuce** – například po neúspěšných revolucích v roce 1848 emigrovali z Evropy mnozí, kteří hledali útočiště před politickým útlakem.

Migrace z Evropy do Ameriky byla pro mnoho lidí dlouhá a náročná. Cesta přes Atlantik trvala v průměru 6–8 týdnů a byla velmi nebezpečná. Lodi plné imigrantů, často v těsných a nehygienických podmínkách, čelily neustálým rizikům nákazy a nehod. Po přistání v New Yorku a registrací na Ellis Island, což byla hlavní imigrační stanice, se noví přistěhovalci ocitli ve zcela neznámém světě.

Migrace z Evropy do Ameriky v 19. a na začátku 20. století představovala klíčový moment ve formování moderního amerického národa. Přistěhovalci, kteří přišli s nadějí na lepší život, byli nedílnou součástí rozvoje průmyslu, zemědělství a kulturní identity Spojených států. Tato migrace nejenom že změnila Spojené státy, ale také měla hluboký dopad na samotnou Evropu, která se musela vyrovnat s odlivem pracovní síly a změnami v sociální struktuře.

UNCEM_1416892718186

Cesta z Postřelmova za oceán

9.září 1878 si bere čtyřiceti pětiletý Petr Grau (narozen 1833) dvaceti devítiletou svobodnou dceru Josefa Vepřka Josefu z Rovenska č.p. 32. Petr byl tou dobou ještě svobodný, pracoval a bydlel v Postřelmově č.p. 15. Živil se jako krejčí v Postřelmově. Pocházel však z chudé rodiny Petra a Kateřiny Grauových.

Čtyři roky po svatbě se jim 13.května 1882 narodil syn Petr, jehož životní cesty dovedly až za oceán.

Petr (1882) žil až do svých třiceti let na území Rakouska-Uherska. Dokonce se tady oženil a spolu s manželkou Aloisií Kotrašovou přivedl na svět své první dvě děti, v lednu 1910 syna Petra a o dva roky později dceru Jarmilu.

Na přelomu 19. a 20. století se pro mnoho Evropanů stala Amerika symbolem naděje na lepší život. Spojené státy nabízely možnost nového začátku, možnost uniknout před chudobou, politickým útlakem, nebo náboženskými a etnickými perzekucemi. V tomto období zažily Spojené státy obrovský příliv imigrantů, přičemž cesta přes Atlantik byla pro tisíce lidí prvním krokem na cestě k novému životu.

V roce 1912 se i proto osud celé rodiny výrazně mění, rozhodnou se odplout za svým štěstím do Ameriky. Usazují se v Baltimore ve státě Maryland, kde tou dobou je již velká skupina imigrantů z českých zemí.

Grau_scitani1930sčítání obyvatel v Marylandu z dubna 1930

Plavba lodí do Ameriky začala v evropských přístavech, jako byly Hamburk, Rotterdam, Liverpool nebo Neapol. Lodi byly přetížené, často podmínky na palubě byly velmi špatné – přeplněné kajuty, špatná hygienická zařízení, špatná strava a nemožnost se vyspat v soukromí. Pro mnoho přistěhovalců to byla téměř neúnosná zátěž, ale útěk před bídou je motivoval, aby snášeli všechny těžkosti.

Lodě pro emigranty byly často označovány jako „lodi chudých“ a byly určeny pro nejchudší vrstvy společnosti. Cestující byli umístěni v podpalubí, kde podmínky byly často zoufalé. Během plavby na nich čekaly nemoci, zejména cholerové a jiné infekční nemoci, a to včetně nebezpečí ztroskotání.

Po několika týdnech plavby dorazili emigranti do jednoho z hlavních přístavů v USA – obvykle do New Yorku. Noví přistěhovalci byli přijímáni na známém Ellis Islandu, který se stal symbolem amerického imigračního procesu. Tady procházeli lékařskými prohlídkami, kde byli kontrolováni na přítomnost nemocí, a následně byli zaznamenáni do imigračních registrů. Tato procedura byla náročná a často zpožděná, ale pro mnoho lidí znamenala první krok k novému životu.

Tři roky po připlutí do Ameriky se jim narodila dcera Louisa. Bohužel život v Americe neprovází jen šťastné chvíle, zvláště když v roce 1925 jim umírá dcera Jarmila.

Syn Petr i dcera Louisa zakládají rodiny a úspěšně se všichni zabydlují ve svém novém domově.

Otec Karel umírá v květnu 1948 v Baltimore ve věku 66 roků, jeho manželka Aloisie (která v Americe používala jméno Louisa) se dožila úctyhodných 90 roků a umírá v listopadu 1977. Oba jsou pohřbeni na československém hřbitově v Baltimore.

    Grau-sr

Peter

AlzbetaHrob Petra a Aloisie Grauových v Baltimore

Syn Petr Grau (nar.1910) se v Americe oženil, vzal si za manželku o dva roky starší Elvu Elizabeth Smith. V roce 1934 se jim narodila jedniná dcera, Elizabeth Louise Grau, která se vdala a přijala příjmení manžela Appell.  Petr zemřel půl roku před svou matkou Aloisií, 12.dubna 1977 ve věku 67 let, o tři roky později umírá i jeho žena Elva. Oba jsou pochování také na hřbitově v Baltimore.

Grau-jrHrob Petra Graua „Juniora“  a manželky Elvy v Baltimore

Obrana národa

Obrana národa v období 2. světové války byla klíčovým momentem v dějinách Československa. Po okupaci Československa nacistickým Německem v březnu 1939, kdy byla zrušena československá státní suverenita, se vzniklé podmínky staly příležitostí pro různé formy odporu proti okupantům. Tento odpor, i když v mnoha případech represivně potlačovaný, se projevoval na různých úrovních – od vojenských a odbojových aktivit až po diplomatické a politické snahy o obnovení svobody.

Po Mnichovské dohodě z roku 1938, která znamenala kapitulaci Československa před požadavky nacistického Německa, a následné okupaci zbytku země v březnu 1939, byl v Československu zrušen demokratický stát. Vznikl Protektorát Čechy a Morava, který byl pod plnou kontrolou nacistů. Slovensko se stalo samostatným státem pod silným vlivem nacistického Německa. Tato situace vedla k růstu odboje a k formování různých organizací, které se pokoušely o vojenský a civilní odpor.

Po vypuknutí války vzniklo několik československých vojenských jednotek v zahraničí, zejména ve Francii a Velké Británii. Tyto jednotky bojovaly po boku spojeneckých armád a staly se významným symbolem boje proti nacismu. Mezi nejznámější patřily 1. československá samostatná brigáda ve Francii a později československé vojenské jednotky ve Velké Británii (např. 310. československá stíhací perutě RAF). Významným momentem byla i účast československých vojenských jednotek v bitvách, jako byla bitva o Británii, kde se českoslovenští letci podíleli na obraně britského nebe.

Na okupovaných územích vzniklo několik odbojových organizací, které se snažily sabotovat nacistické režimy, šířit informace o dění na frontách a poskytovat pomoc pronásledovaným osobám, zejména Židům. Mezi nejznámější odbojové skupiny patřily například:

  • Skupina Obrana národa – Byla to jedna z nejvýznamnějších organizací odboje, která se snažila organizovat vojenský odpor, sabotáže a šíření dezinformací o vojenských aktivitách nacistů.
  • Petiční výbor Věrni zůstaneme – Organizace, která byla zaměřena na šíření protinacistické propagandy a organizování odboje.
  • Tři králové – Další skupina, která se soustředila na zajišťování zpravodajství a organizování sabotážních akcí.

Tyto organizace měly často složité a nebezpečné úkoly, jak zůstat v kontaktu s exilovými vládami a jak koordinovat činnost v podmínkách represí.

ČESKÁ SIRKÁRNA POSTŘELMOV

image.jpg

1907 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Výrobci: Vojtěch Scheinost a Ing. Josef Scheinost. Zaměstnávali až 300 dělníků, v moderně vybaveném provozu. 1913 až 1921 majitelem továrny akciová společnost Helios Vídeň, po té Solo Praha, která ještě téhož roku výrobu ukončila.Na místě továrny na zápalky zakládá v roce 1936 olomoucký podnikatel Jan Wagner akciovou společnost Elektrotechnické závody.

tovarna

Capture

download_(3)

download_(2) download_(1) download Old-Matchbox-label-s-188-AUSTRIA-CZECHOSLOVAKIA 77c83c47-1d09-40aa-bdcd-f1147c918768

Tajemství archivu č. 2184

Obvinění skupiny Františka Čermáka z vlastizrady

 

Na přelomu května a června roku 1953 slouží Karel Grau již druhým rokem na obvodním okrsku Sboru národní bezpečnosti v Šumperku. V jeho kanceláři ho opakovaně navštěvuje bývalý příslušník SNB František Čermák, se kterým se znal ze společného působení v četnictvu před rokem 1945 na Jižní Moravě. Pokračovat ve čtení „Tajemství archivu č. 2184“

Olga Grauová (1890 – 1952)

Olga se narodila 28. prosince 1890 jako jedno z dvojčat manželům Juliánovi Urbáškovi a Amálii, rozené Doubravské. Její bratr Karel se však nedožívá dospělosti a ve věku pěti let umírá. Bohužel umírá i jejich otec Julián a v roce 1899 si Amálie bere za manžela vdovce Petra Graua. Po svatbě její matky Amálie s Petrem Grauem přebírá i Olga, ve věku devíti let, Petrovo příjmení.

V listopadu 1922 si Olga bere za manžela člena Finanční stráže Jana Gavalčíka. O jejich manželství se nepodařilo mnoho dohledat, ani zda měli děti. Můžeme předpokládat, že díky Janovu působení u Finanční stráže je společný osud zavál na severní Moravu, kde žili a zde také v Žilině v okrese Nový Jičín 8. června 1952 Olga umírá.

olga_svatba
Pokračovat ve čtení „Olga Grauová (1890 – 1952)“

Amálie Alžběta Grauová (7.2.1906)

Nejmladší z dcer Petra Graua, Amálie, v rodině výhradně známá jako „Málča“, se narodila 7. února 1906 a celý svůj život bydlela v Postřelmově č.p. 227. Málča pracovala jako dělnice v Moravolenu v nedalekém Sudkově a ve stáří pomáhala Marii, která byla po úrazu špatně pohyblivá. Často je tam navštěvoval bratr Karel, který bydlel v nedalekém Šumperku. V Postřelmově žila spolu se sestrou Marií až do roku 1985, kdy se společně přestěhovaly do domova důchodců. Během života se nevdala a zemřela bezdětná 22. července 1986 v domově důchodců v Sobotíně.

amaliegrau

*7.2.1906 Amálie Grauová Pokračovat ve čtení „Amálie Alžběta Grauová (7.2.1906)“

Marie Terezie Grauová (1904 – 1986)

Marie se narodila 16.června 1904. Za manžela si bere o 18 let staršího Františka Krmelu, který byl velitelem Sokola v Postřelmově, aktivně sportoval, věnoval se zápasu a zápasil dokonce i s Frištenským. Marie a František spolu vychovávají dvě děti; starší syn Lubomír se narodil v lednu 1930, druhá přichází na svět v únoru 1939 dcera Jiřina.

Syn Lubomír emigroval po r. 1948 do Rakouska, odmítl však transport do Austrálie a vrátil se zpět do republiky. Byl odsouzen jako politický vězeň a pracoval v uranovém dole. Dcera Jiřina vystudovala zdravotnickou školu a celý život pracovala jako zdravotní sestra.

Manželé Marie a František spolu vlastnili v Postřelmově trafiku, která však po měnové reformě v roce 1953 zkrachovala. Manžel František po operaci očí oslepl, a tak veškerá starost o rodinu přechází na Marii. V roce 1955 František umírá. Marie po jeho smrti nadále žije v Postřelmově, na konci života se nastěhovala ke své sestře Amálii do domku po otci Petrovi Grauovi. V roce 1985 se obě sestry stěhují do domova důchodců v Sudkově, kde 10.ledna 1986 Marie ve věku nedožitých 82 let umírá.

mariegrau

*16.6.1904 Marie Terezie Grauová

+10.1.1986

Marie_Grau_a_Frantisek_Krmela

Manžel: František Krmela (1886-1955)

marie_grau

Děti: Lubomír Krmela (*1930), Jiřina Krmelová (*1939)

              lubomir_krmela      jirina_krmelova