Když se nad českou krajinou po bitvě na Bílé hoře rozprostřela tíha nové doby, nesli její břemeno především poddaní. Dny se odvíjely v rytmu práce na polích, robotních povinností a neustálé závislosti na vrchnosti, která vlastnila nejen půdu a stavení, ale často celé vesnice i osudy lidí v nich žijících.
Právě tehdy, roku 1682, se začíná příběh gruntu ve Velkém Boru číslo popisné 22, později známého jako „Grunt u Járů“. Stavení bylo v té době zpustlé a opuštěné. Vrchnost jeho hodnotu stanovila na čtyřicet zlatých, avšak protože budovy potřebovaly rozsáhlé opravy, odpustila novému hospodáři šestadvacet zlatých. Zbývajících čtrnáct měl splácet po jednom zlatém ročně.
Novým hospodářem se stal Jan Jára. Nebyl to lehký začátek. Kromě práce na polích musel postupně obnovit chátrající usedlost a zajistit obživu své rodině. Přesto se mu podařilo vybudovat pevné hospodářství a vychovat pět dětí.
Po více než třiceti letech hospodaření však přišel konec jeho životní pouti. Roku 1716 Jan zemřel a 9. prosince téhož roku převzal grunt jeho prvorozený syn Jan. Hodnota hospodářství se od otcových časů nezměnila a stále činila čtyřicet zlatých. Vrchnost mu při převodu odečetla osmnáct zlatých, avšak mladý hospodář musel zároveň vyplatit své sourozence – Matouše, Martina, Kateřinu a Dorotu. Každému náleželo pět zlatých a třicet krejcarů, což představovalo značnou zátěž pro mladého sedláka, který teprve přebíral odpovědnost za rodný statek.
Jan však na gruntu vydržel hospodařit po mnoho let. Když na sklonku roku 1743 zemřel, přešel majetek na jeho syna, rovněž Jana. Dne 12. prosince 1743 převzal hospodářství již v hodnotě osmdesáti zlatých. Bylo patrné, že během desetiletí práce a péče získal grunt na ceně i významu.
Jan žil na statku se svou ženou Madlenou. Společně obdělávali pole, starali se o dobytek a vychovávali děti. Jejich život plynul v rytmu střídajících se ročních období až do roku 1770, kdy Jan zemřel.
Dne 28. dubna téhož roku se na gruntě sešli rychtář František Slavík, vdova Madlena a Janův syn Petr Jára. Za jejich přítomnosti byl statek připsán Petrovi. Nový hospodář musel podle zvyklostí vyplatit svého bratra částkou dvaceti zlatých. Poté se spolu se svou ženou Annou pustil do dalšího hospodaření.
Léta plynula a i Petrův život se jednou uzavřel. Po jeho smrti zůstala Anna na hospodářství sama. Statečná žena se snažila udržet grunt v chodu, než se znovu provdala. Hospodářství pak převzal Josef Jára, syn z jejího druhého manželství. Stalo se tak 13. října 1808.
Za více než století se hodnota gruntu výrazně změnila. Z původních čtyřiceti zlatých vzrostla na úctyhodných pět set šedesát pět zlatých. Josef přebíral statek prosperující a zavedený. Osud mu však nedopřál dlouhá léta. Již roku 1829 zemřel a zanechal po sobě vdovu Kateřinu a nezletilou dceru Annu.
Právě Anna se stala poslední nositelkou járovského dědictví na tomto místě. Když dospěla, provdala se za Tomáše Piheru z Jetenovic. Sňatek znamenal nejen spojení dvou mladých lidí, ale také složité majetkové vypořádání, jak bývalo na venkově zvykem.
Novomanželé museli vyplatit řadu příbuzných. Františka Járová obdržela padesát zlatých konvenční měny, Rozárie Járová pětasedmdesát zlatých kromě krávy, dvou ovcí a dalších drobných náhrad. Svůj podíl dostala také matka nevěsty Kateřina. Po smrti Františky se její nárok rozdělil mezi její děti. Kromě toho bylo nutné vyplatit i Anniny sourozence Marii, Kateřinu, Josefu a Tomáše. Každému připadlo šedesát zlatých a vdově náležel výměnek.
Také ženich Tomáš Pihera přinesl do manželství významný majetek. Od svého otce získal dvě stě čtyřicet zlatých, pár volů a dvě krávy. Další část majetku připadla Rozálii Járové v podobě peněz i hospodářských zvířat.
Tím se uzavřela jedna dlouhá kapitola rodové historie. Po více než sto čtyřiceti letech, během nichž se na gruntu střídaly generace Járů, přešlo hospodářství do rukou rodu Piherů. Jméno Jára zůstalo zapsáno v gruntovních knihách, ve vzpomínkách potomků i v příbězích, které si lidé ve Velkém Boru vyprávěli ještě dlouho poté.
Od té doby již na gruntu číslo 22 žádný hospodář s příjmením Jára nebydlel. Zůstala jen paměť místa, kde po generace znělo toto jméno mezi poli, stodolami a starými zdmi selského stavení.