Rubrika: Rodokmen Grau

V západních Čechách, v malebné krajině nedaleko Plzně, se nachází místo, které kdysi bylo domovem pro vesnici Haselberg. Dnes je to místo, které si připomínáme hlavně díky historii, jejíž stopy zůstávají skryté v zapomenutých archivech a v krajinných detailech, které nám dnes zůstaly. Tato zaniklá ves má svůj význam nejen pro regionální historii, ale i pro pochopení změn, které po druhé světové válce nastaly v pohraničních oblastech Československa.

Haselberg byla původně německá vesnice, nacházející se v oblasti, která byla součástí Sudet. Její název je německého původu, přičemž „Hasel“ znamená líska a „Berg“ hora. Tento název pravděpodobně odkazoval na krajinu v okolí vesnice, kde rostly lísčiny na mírném svahu. Vesnice byla osídlena převážně německy mluvícími obyvateli, kteří se živili převážně zemědělstvím a chovem dobytka.

V průběhu 19. a začátku 20. století byla ves Haselberg součástí habsburské monarchie, která byla po první světové válce nahrazena nově vzniklým Československem. V té době probíhaly v oblasti silné etnické a národnostní změny, což bylo výsledkem rostoucího napětí mezi německým a českým obyvatelstvem. Po roce 1918, kdy byla část německých obyvatel přinucena přijmout novou politickou realitu, se situace v Sudetech začala stále více vyostřovat.

Po druhé světové válce došlo k radikálním změnám v pohraničním území, které byly důsledkem poválečných rozhodnutí a především Benešových dekretů. Tyto dekrety vedly k masovému vysídlování německy mluvícího obyvatelstva z Československa. Haselberg, stejně jako mnoho jiných obcí na české straně pohraničí, přišel o své původní obyvatele. Vesnice byla opuštěná a veškerý majetek a majetkové poměry byly v rámci těchto dekretů přetvořeny.

Po vysídlení německého obyvatelstva byla ves Haselberg zcela opuštěná a postupně zanikla. Noví osadníci, kteří se do oblasti nastěhovali, většinou čeští zemědělci, už tuto lokalitu nepoužívali jako samostatnou vesnici, ale jako součást širšího okolí. Mnohé domy a stavby byly během několika následujících let zbourány nebo opuštěny a rozpadly se.

Dnes je místo, kde bývala ves Haselberg, většinou pokryté lesy a zemědělskými pozemky. Ze zaniklé vsi nezůstaly žádné výrazné stopy v podobě zachovalých budov či veřejně přístupných památek. V oblasti se ale stále nacházejí fragmenty starých cest, polí a někdy i zbytky kamenných základů, které připomínají někdejší existenci této vsi.

Vzhledem k tomu, že ves Haselberg byla zcela zaniklá a opuštěná, není dnes snadné najít konkrétní historické stopy, které by upoutaly pozornost turistů. Přesto se i dnes místní obyvatelé a historici pokoušejí uchovávat vzpomínky na tuto ves v podobě ústních tradic a historických záznamů.

I když ves Haselberg dnes již neexistuje, její historie je stále součástí širšího historického kontextu regionu. Zaniklé vesnice jako Haselberg jsou příkladem etnických změn, které probíhaly v pohraničí po druhé světové válce, a představují důležitou součást naší kolektivní paměti. Tento proces změn hranic, národnostních struktur a vysídlování obyvatel má dnes za následek různé kulturní a společenské následky, které ovlivnily vývoj celé České republiky.

Zaniklé vsi, jako je Haselberg, nám mohou posloužit jako připomínka neklidné doby, která formovala tvář našeho dnešního pohraničí. Ačkoli dnes už po této vesnici nezůstaly žádné výrazné materiální pozůstatky, její historie žije v příbězích, které si lidé předávají, a v historických dokumentech, které mohou přispět k lepšímu pochopení naší společné minulosti.

Zaniklá ves Haselberg, i když dnes není snadno k nalezení na mapě, zůstává součástí dědictví západních Čech a širšího pohraničního regionu. Její příběh nás upozorňuje na turbulentní historické období, které vedlo k vysídlování a přetváření krajiny, a zároveň nás vyzývá k tomu, abychom nezapomínali na osudy lidí, kteří zde žili, a na historii, která je dnes již jen kousek za horizontem našich vzpomínek.

Srdcem obce byla sklárna, o které je zmínka již na začátku 17.století. Sklářský průmysl zde byl dominantní až do roku 1888, pro její činnost zda byly ideální podmínky, především množství dřeva z okolních lesů. Začátkem 19.století žilo v obci přibližně 200 obyvatel celkem ve 24 chalupách, které byly roztroušeny okolo cesty mezi Pivoní a Závistí.

Rodina Grau žila v domech s číslem popisným 6, 7 a 10.

Původně německá obec připadla k Čechám díky úpravě hranic v prostoru Českého lesa v roce 1764. K těmto změnám dochází za vlády Marie Terezie jako výsledek války o rakouské dědictví. Obec Lískovec připadla českým zemím na základě vzájemné dohody mezi Rakouském a Bavorskem z března 1764 a následně ještě byly sporné hraniční body upřesňovány.

V obci byl velmi čilý ruch, kromě sklárny zde fungovaly i brusírna, cihelna, bělírna příze a mlýn. Kromě toho zde občané měli kostel, obchod i hospodu.

Po skončení druhé světové války dochází k odsunu obyvatel z hraničního pásma, poslední ránu zbytkům bývalé obce dala výstavba příhraničních zátarasů v 70.letech 20.století, kdy byly poslední ruiny bývalých domů úplně zlikvidovány.

Legionář Andreas (Ondřej) Grau se narodil 22.února 1877 v dnes již zaniklé obci na jihozápadě Čech v Haselbergu (obec Lískovec) matce Elisabeth Grau. Rodina se hlásila k německé národnosti.

Po dokončení obecné školy se stává v civilním zaměstnáním zedníkem. Během manželství se mu narodí celkem 4 děti, ale v průběhu 1.světové války odchází Andreas v uniformě rakouského vojáka na frontu, kde již v listopadu 1914 je u polského Krakova zajat. Působil v 7.dělostřeleckém pluku rakouské armády v hodnosti pěšáka. Ze zajetí vstupuje do vytvořených československých legií a projde celou anabází až do Vladivostoku. Zde spolu s ostatními legionáři čeká na jedinou možnou cestu zpět do vlasti přes oceán. Na loď nastupuje až v polovině února 1920 a po třech týdnech dlouhé plavby se vrací zpět do vlasti 5.března 1920.

Andreas prožil celkem 6 let na frontách 1.světové války a cestě z dalekého Vladivostoku zpět k rodině.

Vladivostok, ruský přístav na Dálném východě, se stal pro československé legionáře klíčovým místem, kam směřovali po svých bojích na východní frontě. Po Říjnové revoluci v roce 1917 a následném kolapsu carské armády se zhoršovala situace nejen na bojištích, ale i ve vnitřní politické situaci v Rusku. Československé legie, které byly původně součástí ruské armády, se ocitly v nejisté situaci, když bolševici převzali moc a zavedli své revoluční zákony.

Po vypuknutí revoluce se legionáři ocitli v Rusku v těžké pozici. Někteří byli zajati, jiní se rozhodli k návratu domů, ale cesta zpět nebyla jednoduchá. Cílem legií bylo dostat se z Ruska, přepravit se do Vladivostoku a odtud se vydat do Francie, kde měly pokračovat v boji za vznik nezávislého Československa.

Pro československé legionáře byla cesta z vnitrozemí Ruska do Vladivostoku dlouhá, nebezpečná a plná nečekaných komplikací. V roce 1918 se legie rozhodly, že se pokusí dostat na východ a na Vladivostok se dostat vlakem, což byla nejrychlejší, ale také nejvíce riziková varianta. Cesta vedla přes celé Rusko, kde legionáři museli čelit nejen bojům s bolševiky, ale i banditům a nepřátelským silám. Cestou čelili nejen vojenskému odporu, ale i zradám a obtížným podmínkám.

Celý transport, který čítal přes 60 000 mužů, se pohyboval ve vlacích a přecházel tisíce kilometrů, od Kazachstánu přes Sibiř až k východnímu pobřeží. Tato cesta byla velmi náročná – legionáři trpěli hladem, nemocemi a únavou, přičemž některé vlaky byly neustále napadány nepřátelskými silami. Celý tento postup se nazýval „Sibiřská anabáze“ a byl jedním z největších logistických a vojenských úkolů první světové války.

V průběhu cesty do Vladivostoku se legionáři dostali do několika klíčových bitev. Mnozí z nich bojovali s bolševickými a německými jednotkami, ale také s místními ozbrojenými bandami a dalšími nepřáteli. Mezi významné události tohoto období patřily bitvy u Čeljabinsku, kde se legionáři střetli s bolševiky, nebo bitva u Ufy, kdy se pokusili prolomit blokádu a pokračovat v cestě na východ.

Legionáři se navíc museli vyrovnávat s těžkými přírodními podmínkami, jako byly mrazy, sněhové bouře a dlouhé vzdálenosti, které byly nutné překonat na vlastní pěst. V některých oblastech dokonce museli procházet kolem míst, kde byly stále činné partyzánské skupiny, které útočily na zranitelné vlaky.

Po několika měsících strastiplné cesty a těžkých bojů dosáhly československé legie v roce 1920 Vladivostoku. Tento přístav se stal pro legionáře nejen místem konečné evakuace, ale i symbolem jejich obrovské oběti a odhodlání. Vladivostok byl klíčovým bodem pro přesun československých vojsk do evropské fronty, kde se měli připojit k boji za vznik samostatného Československa. Celá akce byla součástí širšího geopolitického plánu, který zahrnoval připojení československých vojsk k protibolševické koalici a posílení pozic v regionu.

Po příchodu do Vladivostoku byli legionáři nakonec evakuováni na lodi do Francie a následně se vrátili domů, kde se stali klíčovými postavami v procesu formování nové československé armády a státu. Jejich úsilí a odvaha během sibiřské anabáze sehrály zásadní roli při prosazování národních práv a v boji za svobodu Československa.

Cesta československých legionářů do Vladivostoku je příběhem neuvěřitelné odvahy, obětavosti a nezlomného odhodlání bojovat za svobodu své vlasti. Ačkoliv byla tato cesta plná utrpení a obětí, ukázala sílu československé národní identity a přispěla k vítězství v boji za vznik samostatného Československa. Legionáři, kteří přežili tuto anabázi, se stali hrdiny, jejichž příběhy jsou dnes nezapomenutelnou součástí české historie.

9.září 1878 si bere čtyřiceti pětiletý Petr Grau (narozen 1833) dvaceti devítiletou svobodnou dceru Josefa Vepřka Josefu z Rovenska č.p. 32. Petr byl tou dobou ještě svobodný, pracoval a bydlel v Postřelmově č.p. 15. Živil se jako krejčí v Postřelmově. Pocházel však z chudé rodiny Petra a Kateřiny Grauových.

Čtyři roky po svatbě se jim 13.května 1882 narodil syn Petr, jehož životní cesty dovedly až za oceán.

Petr (1882) žil až do svých třiceti let na území Rakouska-Uherska. Dokonce se tady oženil a spolu s manželkou Aloisií Kotrašovou přivedl na svět své první dvě děti, v lednu 1910 syna Petra a o dva roky později dceru Jarmilu.

Na přelomu 19. a 20. století se pro mnoho Evropanů stala Amerika symbolem naděje na lepší život. Spojené státy nabízely možnost nového začátku, možnost uniknout před chudobou, politickým útlakem, nebo náboženskými a etnickými perzekucemi. V tomto období zažily Spojené státy obrovský příliv imigrantů, přičemž cesta přes Atlantik byla pro tisíce lidí prvním krokem na cestě k novému životu.

V roce 1912 se i proto osud celé rodiny výrazně mění, rozhodnou se odplout za svým štěstím do Ameriky. Usazují se v Baltimore ve státě Maryland, kde tou dobou je již velká skupina imigrantů z českých zemí.

sčítání obyvatel v Marylandu z dubna 1930

Plavba lodí do Ameriky začala v evropských přístavech, jako byly Hamburk, Rotterdam, Liverpool nebo Neapol. Lodi byly přetížené, často podmínky na palubě byly velmi špatné – přeplněné kajuty, špatná hygienická zařízení, špatná strava a nemožnost se vyspat v soukromí. Pro mnoho přistěhovalců to byla téměř neúnosná zátěž, ale útěk před bídou je motivoval, aby snášeli všechny těžkosti.

Lodě pro emigranty byly často označovány jako „lodi chudých“ a byly určeny pro nejchudší vrstvy společnosti. Cestující byli umístěni v podpalubí, kde podmínky byly často zoufalé. Během plavby na nich čekaly nemoci, zejména cholerové a jiné infekční nemoci, a to včetně nebezpečí ztroskotání.

Po několika týdnech plavby dorazili emigranti do jednoho z hlavních přístavů v USA – obvykle do New Yorku. Noví přistěhovalci byli přijímáni na známém Ellis Islandu, který se stal symbolem amerického imigračního procesu. Tady procházeli lékařskými prohlídkami, kde byli kontrolováni na přítomnost nemocí, a následně byli zaznamenáni do imigračních registrů. Tato procedura byla náročná a často zpožděná, ale pro mnoho lidí znamenala první krok k novému životu.

Tři roky po připlutí do Ameriky se jim narodila dcera Louisa. Bohužel život v Americe neprovází jen šťastné chvíle, zvláště když v roce 1925 jim umírá dcera Jarmila.

Syn Petr i dcera Louisa zakládají rodiny a úspěšně se všichni zabydlují ve svém novém domově.

Otec Karel umírá v květnu 1948 v Baltimore ve věku 66 roků, jeho manželka Aloisie (která v Americe používala jméno Louisa) se dožila úctyhodných 90 roků a umírá v listopadu 1977. Oba jsou pohřbeni na československém hřbitově v Baltimore.

    

Hrob Petra a Aloisie Grauových v Baltimore

Syn Petr Grau (nar.1910) se v Americe oženil, vzal si za manželku o dva roky starší Elvu Elizabeth Smith. V roce 1934 se jim narodila jedniná dcera, Elizabeth Louise Grau, která se vdala a přijala příjmení manžela Appell.  Petr zemřel půl roku před svou matkou Aloisií, 12.dubna 1977 ve věku 67 let, o tři roky později umírá i jeho žena Elva. Oba jsou pochování také na hřbitově v Baltimore.

Hrob Petra Graua „Juniora“  a manželky Elvy v Baltimore

Olga se narodila 28. prosince 1890 jako jedno z dvojčat manželům Juliánovi Urbáškovi a Amálii, rozené Doubravské. Její bratr Karel se však nedožívá dospělosti a ve věku pěti let umírá. Bohužel umírá i jejich otec Julián a v roce 1899 si Amálie bere za manžela vdovce Petra Graua. Po svatbě její matky Amálie s Petrem Grauem přebírá i Olga, ve věku devíti let, Petrovo příjmení.

V listopadu 1922 si Olga bere za manžela člena Finanční stráže Jana Gavalčíka. O jejich manželství se nepodařilo mnoho dohledat, ani zda měli děti. Můžeme předpokládat, že díky Janovu působení u Finanční stráže je společný osud zavál na severní Moravu, kde žili a zde také v Žilině v okrese Nový Jičín 8. června 1952 Olga umírá.

Pokračovat ve čtení „Olga Grauová (1890 – 1952)“

Nejmladší z dcer Petra Graua, Amálie, v rodině výhradně známá jako „Málča“, se narodila 7. února 1906 a celý svůj život bydlela v Postřelmově č.p. 227. Málča pracovala jako dělnice v Moravolenu v nedalekém Sudkově a ve stáří pomáhala Marii, která byla po úrazu špatně pohyblivá. Často je tam navštěvoval bratr Karel, který bydlel v nedalekém Šumperku. V Postřelmově žila spolu se sestrou Marií až do roku 1985, kdy se společně přestěhovaly do domova důchodců. Během života se nevdala a zemřela bezdětná 22. července 1986 v domově důchodců v Sobotíně.

*7.2.1906 Amálie Grauová Pokračovat ve čtení „Amálie Alžběta Grauová (7.2.1906)“