V údolí zlatonosné Otavy, mezi lesnatými vrchy a úrodnými poli jihozápadních Čech, se rozkládá starobylý kraj Prácheňský. Kraj opředený pověstmi, v němž se po staletí prolínaly skutečné dějiny s příběhy předávanými z generace na generaci. Nad krajinou se dodnes tyčí zbytky hradu Prácheň, němý svědek dávných časů, zatímco pod jeho ochranou odpočívají Horažďovice – poddanské město, jehož osudy byly po staletí úzce spjaty s okolními vesnicemi.
Právě zde, v druhé polovině sedmnáctého století, začíná náš příběh.
Od skončení třicetileté války uplynulo již několik desetiletí, přesto její stopy zůstávaly v krajině i v lidských srdcích hluboce zakořeněny. Starci ještě vzpomínali na časy, kdy krajem táhla cizí vojska, kdy se nad vesnicemi zvedaly sloupy kouře a kdy se lidé ukrývali v lesích před rabováním a násilím. Vyprávělo se o vojácích generála Buquoye, kteří při svém tažení vypalovali usedlosti a plenili vesnice. Vzpomínky na utrpení byly stále živé a mnohé rány ještě nezacelil čas.
Mnoho selských gruntů zůstávalo opuštěných. Pole zarůstala plevelem, střechy chátraly a ve stodolách, kde dříve bývalo plno obilí a dobytka, hnízdili jen ptáci. Lidé, kteří válku přežili, museli začínat téměř od nuly. Každý den znamenal boj o obživu, o střechu nad hlavou i o budoucnost svých dětí.
V té době žil v kraji také muž jménem Jan.
O jeho mládí víme jen málo. Neznáme jeho sny ani obavy, nevíme, jaké měl plány, když poprvé pohlédl na krajinu kolem Horažďovic. Víme však, že právě u něj začíná příběh, který bude po více než tři století spojovat desítky lidí, několik vesnic a mnoho lidských osudů.
Roku 1682 dostal Jan příležitost, která mohla změnit jeho život. Ve vsi Velký Bor, vzdálené přibližně deset kilometrů od Horažďovic, stál jeden z opuštěných gruntů. Byl pustý a zanedbaný, poznamenaný léty neúrody, válek a lidské bídy. Přesto představoval naději.
Vrchnost tento grunt Janu připsala a svěřila mu jej do hospodaření. Usedlost byla v kraji známa jako Járovský grunt. A právě od ní Jan převzal nové příjmení – Jára.
Možná tehdy netušil, že tímto okamžikem zakládá rodovou historii, která přetrvá staletí.
Z jednoho pustého stavení se postupně stal domov. Na polích znovu dozrávalo obilí, ve stájích se ozývalo bučení dobytka a kolem hospodářství vyrůstaly další generace. Janovi potomci se během následujících více než tří set let rozšířili nejen po Velkém Boru, ale také do Malého Boru, Tejnic, Břežan, Komušína a nakonec i do samotných Horažďovic.
Každá generace přidala do rodinného příběhu vlastní kapitolu. Někteří hospodařili v dobách hojnosti, jiní čelili neúrodě, nemocem či válkám. Rodily se děti, uzavíraly sňatky, odcházeli staří hospodáři a jejich místo zaujímali noví. Naděje střídala zklamání, radost se prolínala se smutkem a život plynul dál tak, jak tomu na českém venkově bývalo po staletí.
Tento příběh není příběhem králů, vojevůdců ani šlechticů. Je příběhem obyčejných lidí, jejich práce, vytrvalosti a odhodlání. Je příběhem rodu, který vyrůstal společně s krajinou kolem Otavy a jehož osudy se po tři a půl století odrážely v dějinách českých zemí.
Vydejme se tedy do časů pobělohorských, do období vlády císaře Leopolda I., kdy českými zeměmi procházela vlna rekatolizace a život poddaných určovaly nejen rozmary počasí, ale také vůle vrchnosti. Právě zde začíná dlouhá cesta rodu Járových.