Návrat československých legionářů z ruské Sibiře zpět do nově vzniklé vlasti byl logistickým oříškem obřích rozměrů. Mezi desítkami lodí, které v letech 1919 a 1920 křižovaly světové oceány s vojáky na palubě, měla jedna zcela specifické a dojemné postavení. Byla jí japonská loď Capetown Maru – plavidlo, které legionáři s typickým českým černým humorem překřtili na „Kape to. Máry“.
Improvizovaný lazaret na vlnách oceánu
Na podzim roku 1919 bylo zřejmé, že evakuace desetitisíců mužů z Vladivostoku potrvá mnoho měsíců. Mezi vojáky však byli tací, kteří si luxus dlouhého čekání nemohli dovolit. Byli to ranění, dlouhodobě nemocní a váleční invalidé. Právě pro ně byl určen v pořadí sedmý evakuační transport.
Zajištění vhodného plavidla pro takto křehký lidský náklad však provázely komplikace. Československá Centrokomise (Ústřední hospodářská komise) nakonec najala japonskou nákladní loď. Jelikož plavidlo nebylo původně vůbec stavěno pro přepravu lidí – natož pro nemocné – podmínky na palubě byly od počátku velmi improvizované a stísněné. Vojáci se museli smířit s nedostatkem soukromí i pohodlí, přesto pro ně byla paluba symbolem vytoužené cesty domů.
Cesta za svobodou pod velením majora Oborského
V pondělí 27. října 1919 se unavená, ale nadějeplná posádka konečně dočkala. Capetown Maru zvedla kotvy ve Vladivostoku a vyrazila na dlouhou pouť směrem k evropským břehům.
Vojenským velitelem celého transportu byl jmenován major Oborský, který měl před sebou nelehký úkol: udržet morálku, disciplínu a zajistit maximální možnou péči pro stovky oslabených mužů. Na palubě se v ten moment tísnilo celkem 1 077 československých legionářů, které doprovázelo dalších 44 osob, včetně zdravotnického personálu.
Po sedmi týdnech plavby plné útrap, mořské nemoci, ale i rostoucího očekávání, loď 13. prosince 1919úspěšně dorazila do Evropy. Pro více než tisícovku hrdinů, kteří pro republiku obětovali své zdraví na daleké Sibiři, tak začala závěrečná a nejkrásnější etapa jejich cesty – skutečný návrat domů do svobodného Československa.
