Legionář Andreas (Ondřej) Grau se narodil 22.února 1877 v dnes již zaniklé obci na jihozápadě Čech v Haselbergu (obec Lískovec) matce Elisabeth Grau. Rodina se hlásila k německé národnosti.
Po dokončení obecné školy se stává v civilním zaměstnáním zedníkem. Během manželství se mu narodí celkem 4 děti, ale v průběhu 1.světové války odchází Andreas v uniformě rakouského vojáka na frontu, kde již v listopadu 1914 je u polského Krakova zajat. Působil v 7.dělostřeleckém pluku rakouské armády v hodnosti pěšáka. Ze zajetí vstupuje do vytvořených československých legií a projde celou anabází až do Vladivostoku. Zde spolu s ostatními legionáři čeká na jedinou možnou cestu zpět do vlasti přes oceán. Na loď nastupuje až v polovině února 1920 a po třech týdnech dlouhé plavby se vrací zpět do vlasti 5.března 1920.
Andreas prožil celkem 6 let na frontách 1.světové války a cestě z dalekého Vladivostoku zpět k rodině.
Vladivostok, ruský přístav na Dálném východě, se stal pro československé legionáře klíčovým místem, kam směřovali po svých bojích na východní frontě. Po Říjnové revoluci v roce 1917 a následném kolapsu carské armády se zhoršovala situace nejen na bojištích, ale i ve vnitřní politické situaci v Rusku. Československé legie, které byly původně součástí ruské armády, se ocitly v nejisté situaci, když bolševici převzali moc a zavedli své revoluční zákony.
Po vypuknutí revoluce se legionáři ocitli v Rusku v těžké pozici. Někteří byli zajati, jiní se rozhodli k návratu domů, ale cesta zpět nebyla jednoduchá. Cílem legií bylo dostat se z Ruska, přepravit se do Vladivostoku a odtud se vydat do Francie, kde měly pokračovat v boji za vznik nezávislého Československa.
Pro československé legionáře byla cesta z vnitrozemí Ruska do Vladivostoku dlouhá, nebezpečná a plná nečekaných komplikací. V roce 1918 se legie rozhodly, že se pokusí dostat na východ a na Vladivostok se dostat vlakem, což byla nejrychlejší, ale také nejvíce riziková varianta. Cesta vedla přes celé Rusko, kde legionáři museli čelit nejen bojům s bolševiky, ale i banditům a nepřátelským silám. Cestou čelili nejen vojenskému odporu, ale i zradám a obtížným podmínkám.
Celý transport, který čítal přes 60 000 mužů, se pohyboval ve vlacích a přecházel tisíce kilometrů, od Kazachstánu přes Sibiř až k východnímu pobřeží. Tato cesta byla velmi náročná – legionáři trpěli hladem, nemocemi a únavou, přičemž některé vlaky byly neustále napadány nepřátelskými silami. Celý tento postup se nazýval „Sibiřská anabáze“ a byl jedním z největších logistických a vojenských úkolů první světové války.
V průběhu cesty do Vladivostoku se legionáři dostali do několika klíčových bitev. Mnozí z nich bojovali s bolševickými a německými jednotkami, ale také s místními ozbrojenými bandami a dalšími nepřáteli. Mezi významné události tohoto období patřily bitvy u Čeljabinsku, kde se legionáři střetli s bolševiky, nebo bitva u Ufy, kdy se pokusili prolomit blokádu a pokračovat v cestě na východ.
Legionáři se navíc museli vyrovnávat s těžkými přírodními podmínkami, jako byly mrazy, sněhové bouře a dlouhé vzdálenosti, které byly nutné překonat na vlastní pěst. V některých oblastech dokonce museli procházet kolem míst, kde byly stále činné partyzánské skupiny, které útočily na zranitelné vlaky.
Po několika měsících strastiplné cesty a těžkých bojů dosáhly československé legie v roce 1920 Vladivostoku. Tento přístav se stal pro legionáře nejen místem konečné evakuace, ale i symbolem jejich obrovské oběti a odhodlání. Vladivostok byl klíčovým bodem pro přesun československých vojsk do evropské fronty, kde se měli připojit k boji za vznik samostatného Československa. Celá akce byla součástí širšího geopolitického plánu, který zahrnoval připojení československých vojsk k protibolševické koalici a posílení pozic v regionu.
Po příchodu do Vladivostoku byli legionáři nakonec evakuováni na lodi do Francie a následně se vrátili domů, kde se stali klíčovými postavami v procesu formování nové československé armády a státu. Jejich úsilí a odvaha během sibiřské anabáze sehrály zásadní roli při prosazování národních práv a v boji za svobodu Československa.
Cesta československých legionářů do Vladivostoku je příběhem neuvěřitelné odvahy, obětavosti a nezlomného odhodlání bojovat za svobodu své vlasti. Ačkoliv byla tato cesta plná utrpení a obětí, ukázala sílu československé národní identity a přispěla k vítězství v boji za vznik samostatného Československa. Legionáři, kteří přežili tuto anabázi, se stali hrdiny, jejichž příběhy jsou dnes nezapomenutelnou součástí české historie.