Historie gruntů v Třebomyslicích č.p. 13 a 15
Na západě Čech, v krajině zvlněných polí a lesů kolem Horažďovic, patřilo příjmení Jára po celé generace k těm, která místní dobře znali. Objevovalo se v matrikách, na gruntovních listinách i v každodenním životě vesnic rozesetých mezi kopci a řekami. Příběh tohoto rodu začíná v Třebomyslicích, kde v polovině osmnáctého století znělo od časného rána údery kladiva o kov.
V chalupě s číslem popisným 13 žil kovář František Jára se svou ženou Magdalenou. Kovárna byla srdcem hospodářského života celé vsi. Přicházeli sem sedláci s otupenými radlicemi, formani s polámanými součástmi vozů i hospodáři, kteří potřebovali okovat koně. Mezi žhavými uhlíky výhně a sprškami jisker vyrůstaly také jejich děti – Bernard, Josef, Václav a nejmladší Ludmila.
František předpokládal, že některý ze synů jednou převezme jeho řemeslo a bude pokračovat v tradici, kterou rod budoval po generace. Osud však často kráčí jinými cestami.
Nejstarší Bernard našel zalíbení v lesích a honitbách horažďovického panství. Místo kovářského kladiva vzal do rukou mysliveckou pušku a stal se hajným. V červnu roku 1789 si vzal za ženu Kateřinu, dceru Matěje Chaluši z Třebomyslic. Společně opustili rodnou ves a vydali se do Břežan, kde prožili většinu svého života. Když Bernard procházel lesními cestami mezi duby a smrky, zůstával mu zvuk otcovy kovárny už jen vzdálenou vzpomínkou na dětství.
Kovářská tradice tak spočinula na bedrech Václava Járy. Ten po svém otci převzal nejen kovárnu, ale i odpovědnost za rodové jméno. Život mu přinesl radosti i ztráty. Dvakrát stanul před oltářem – nejprve po boku Rosálie, později Doroty. Obě manželky mu daly děti, které rozšířily rod Járů do dalších koutů kraje. Potomci nacházeli nové domovy v Horažďovicích, na Velkém Boru, v Komušíně, Břežanech i Malém Boru, ale kořeny jejich příběhu stále sahaly zpět do třebomyslické kovárny.
Po více než sto let zůstával dům číslo 13 místem, kde se železo pod rukama kovářů měnilo v užitečné nástroje. Kovárna byla svědkem narození i úmrtí, svateb i odchodů. Zdálo se, že její ohniště nikdy nevyhasne.
Pak však přišel den, který změnil tvář celé vesnice.
Bylo 26. července roku 1876. Letní vedro vysušilo střechy i dřevěné trámy stavení. Stačila jediná jiskra, chvilka nepozornosti nebo nešťastná náhoda. Oheň se rozhořel a za silného větru začal přeskakovat z domu na dům. Vesničané vybíhali s vědry vody, snažili se zachránit majetek i hospodářská zvířata, ale plameny byly rychlejší.
Nad Třebomyslicemi se vznesl hustý kouř a oranžová záře byla vidět široko daleko. Jeden po druhém mizely ve žhavém pekle domy a hospodářská stavení. Mezi nimi i stará kovárna v čísle popisném 13 – místo, kde po generace pracovali kováři rodu Járů.
Když oheň konečně dohořel, zůstaly po něm jen ohořelé trámy, popel a vzpomínky. Zanikla budova, ale nikoli příběh rodiny, která v ní po více než století žila a pracovala. Ten pokračoval v osudech synů, vnuků a pravnuků Františka Járy, rozptýlených po okolních vsích, kteří si nesli dál odkaz svých předků – lidí zrozených z práce, vytrvalosti a pevného spojení s rodnou krajinou.