Historie rodu

Přenesme se do poloviny 17.století, do údolí zlatonosné řeky Otavy. Zde se rozprostírá kraj Prácheňský, opředený řadou mýtů, pověstí a zastřený dávkou tajemnosti. Pod zbytky hradu Prácheň leží poddanské město Horažďovice.

Náš příběh začíná blízko Horažďovic, ve druhé polovině 17.století, v době kdy se celý kraj stále vzpamatovává z následků Třicetileté války, po porážce protihabsburského vojska vedené generálem Petrem Arnoštem Mansfeldem, z doby kdy krajem prošlo vojsko generála Buqoje, rabovalo a zapalovalo nejen jednotlivé usedlosti, ale i celé vesnice. Následky dlouhé války se dotkly  života většiny obyvatel okolních měst a vesnic, množství usedlostí zůstává neobydlených. V kraji žije také Jan, hrdina našeho příběhu u kterého naše poodhalování jednoho z tajemství začíná.

Po konci třicetileté války byla řada gruntů opuštěných, několik z nich i v 10 km vzdálené vsi Velký Bor. V roce 1682 je jeden z těchto opuštěných gruntů připsán Janu, a to grunt Járovský, který tou dobou byl pustý. Jan přebírá po gruntu příjmení Jára a tím zakládá dlouhou rodinnou historii Járových v oblasti Horažďovic. V průběhu následujících více než tři století a více než deseti generací evidujeme jeho potomky nejen ve Velkém Boru, ale i v okolních vesnicích Malý Bor, Tejnice, Břežany, Komušín, a nakonec i v poddanském městě Horažďovice.

Pojďte s námi nahlédnout do života prostých lidí, jak žili a co prožívali z pohledu historických událostí v průběhu těchto 350 let. Začínáme v době pobělohorské, za habsburské vlády Leopolda I, v období sílící rekatolizace českých zemí.

V době pobělohorské život většiny poddaných je poznamenán těžkou prací na polích a zatížen řadou povinností vzhledem k vrchnosti. Vrchnost vlastní nejen pole, usedlosti, ale i celé vesnice. Jedna z těchto usedlostí, která je neobydlená, připisuje v roce 1682 v hodnotě 40 zlatých.

Stavení bylo zpustošeno, proto mu vrchnost odpustila 26 zlatých na opravu usedlosti. Zbývajících 14 zlatých má povinnost splácet vrchnosti po 1 zlatém ročně. Janovi se narodilo celkem 5 dětí. V roce 1716 ale Jan umírá a 9.prosince 1716 grunt přebírá jeho prvorozený syn Jan. V tu dobu má grunt stále hodnotu 40 zlatých, při přepsání gruntu mu vrchnost odečetla 18 zlatých. Kromě toho musí Jan i vyplatit své sourozence Matouše, Martina, Kateřinu a Dorotu, každého po 5 zlatých a 30 krejcarech.

Po smrti Jana na konci roku 1743 dědí grunt jeho syn – Jan. Grunt dědí v hodnotě 80 zlatých 12.prosince 1743. Ten si bere za ženu Madlenu,se kterou žije na gruntu až do své smrti v roce 1770. Po jeho smrti je grunt připsán jeho synovi Petrovi Járovi 28.dubna 1770 za přítomnosti rychtáře Františka Slavíka a vdovy po Janovi – Madleně. Petr musí vyplatit svého bratra 20 zlatých. Petr hospodaří na gruntu spolu se svou ženou Annou, po Petrově smrti hospodaří Anna nějaký čas sama. Následně se provdala. Syn Josef Jára z druhého manželství se ujal hospodářství 13.října 1808 a grunt mu byl zhodnocen na 565 zlatých. Již v roce 1829 ale Josef Jára zemřel a zanechal vdovu Kateřinu a nezletilou dceru Annu, která se vdala za Tomáše Piheru z Jetenovic.

Novomanželé museli vyplatit – Františce Járové 50 zlatých konvenční měny, Rozárii Járové 75 zlatých kromě krávy, 2 ovcí 3 zlaté a 13 krejcarů. Matce nevěsty museli vyplatit 39 zlatých 18 krejcarů a ovce. Františka Járová brzy zemřela a její podíl byl rozdělen mezi její děti. Kromě toho museli vyplatit i sourozence nevěsty Anny – Marii, Kateřinu, Josefu a Tomáše po 60 zlatých a vdově výměnek. Ženich Tomáš Pihera dostal od svého otce 240 zlatých, pár volů, 2 krávy a pro Rozálii Járovou 33 zlatých, 12 krejcarů a 1 krávu a 2 ovce.

Následně již nikdo s příjmením Jára na gruntu č.p. 22 nebydlel.

V oblasti Horažďovic a přilehlých vsí je začátkem 18.století vysoká četnost výskytu příjmení Jára. Tou dobou se příslušníci rodu rozešli do okolních obcí, jeden z potomků zakotvil v obci Třebomyslice. Zde se naše pokračování příběhu rozvíjí u kováře Františka, který bydlel v Třebomyslicích a v průběhu několika dalších generací jeho potomci bydleli nejen v Horažďovicích ale i na Velké Boru, Komušíně, Břežanech i Malém Boru.

Historie rodu Járů v Třebomyslicích u Horažďovic je po několik generací spojena s kovářským řemeslem. Ve vsi obývali dva domy – číslo popisné 13, kde bývala kovárna a číslo popisné 15. První zmínka o kováři je zmíněna u Františka Járy, který se svou manželkou Magdalenou měli celkem 4 děti – Bernarda (*1751), Josefa (*1754), Václava a Ludmilu (*1772) provdanou v červenci 1799 za sedláka Matěje Křižana z Babína.

Prvorozený syn Bernard nepřebírá kovářské řemeslo po otci, ale stává se myslivcem na horažďovickém panství. V červnu roku 1789 si bere za manželku dceru Matěje Chalušy Kateřinu , která bydlí také ve vsi Třebomyslice v čísle popisném 11. Spolu se odstěhují z Třebomyslic a celý život prožijí v Břežanech.

Kovářské řemeslo po svém otci převzal syn Václav Jára, který byl  během svého života celkem dvakrát ženatý – postupně si vzal za manželku Rosálii, a Dorotu, které mu daly několik potomků. Kovářské řemeslo rod Járů provozuje v Třebomyslicíh až do nešťastného dne 26.července 1876, kdy ohni podlehlo několik domů v centru obce a mezi nimi i kovárna v čísle popisném 13.

Po roce 1854 kupuje Matěj Jára zvaný Pašer grunt č.p.70 od Josefa Koláře za 600 zlatých. Poté Josef Kolář odjíždí za svým synem do Ameriky. Nový majetník Matěj se oženil s Annou Rodinovou ze Slatiny. Měli spolu 7 dětí: Jana, Josefa, Františka, Marii, Karla, Václava a Annu. Syn Václav umírá v útlém mládí. Za okupace Bosny a Hercegoviny Rakouskem Uherskem je Matěj Jára mobilizován spolu s Janem Švecem. Jan Švec tam zahynul, ale Matěj Jára se vrací zdráv na Velký Bor. Matěj má velmi dobrou paměť ještě i ve svém věku 89 let. Umírá teprve v říjnu 1943.

Hospodářství přebírá jeho syn František v roce 1922. Oženil se s Alžbětou Šrámkovou z Velkého Boru 12. Měli spolu 5 dětí – Františka, Karla, Marii, Jaroslava a Alžbětu. Syn František je za II.světové války nasazen v roce 1943 do Helbornu v Něměcku.

Po válce pracuje na dráze a v roce 1951 se oženil s Boženou Drhovou z Velkého Boru č.p. 43 a žil v Plzni. Další syn Karel také odchází z Velkého Boru do Horní Vltavice u Vimperka. Marie zůstává doma a syn Jaroslav pracuje ve Strakonicích. Nejmladší dcera Alžběta se vdala za Františka Pojera z Maňovic a žili spolu v Horažďovicích. Otec František umírá 19. července 1953 ve věku 65 let. Jeho manželka Alžběta, roz. Šrámková zemřela 10.června 1958 také ve věku 65 let. K chalupě tehdy patřilo 8 hektarů polí.

Dcera Marie, která se narodila v roce 1925 se po smrti matky stává majetníkem obytného stavení pod došky, stáje a hořejší zahrady. Pro zchátralost stavení se přestěhovala do družstevního bytu ve Velkém Boru č.p. 63. V roce 1953 se jí narodil syn Jaroslav. Bratr Marie – Jaroslav Jára, který se narodil v roce 1927, dostal od rodičů do svého vlastnictví nově postavenou velkou stodolu a dolejší zahradu. Jaroslav stodolu přestavěl na obytný dům č.p. 100.